Španělská korida neboli býčí zápasy. Chcete-li se dozvědět víc, jsou tyto stránky právě pro vás.

Duben 2012

Jejda, trochu delší příspěvek do diskuse - Želví polévka

27. dubna 2012 v 20:34 | RS |  Já vs. "ochránci" zvířat
Pod TÍMTO mým článkem se rozvinula diskuse o býčích zápasech. Zde je zatím poslední příspěvek, který by se svou délkou obtížně zveřejňoval jako komentář:


Pláče jako Želvák, ale jsou to slzy krokodýlí

aneb

O tom, co všechno spletl jeden samozvaný etolog



Už antické mýty popisují případy divokých praturů, kteří sužovali celé aglomerace, ohrožovali jejich obyvatele, ničili jim úrodu a vše, co jim přišlo do cesty, ačkoli životního prostoru tehdy ještě měli dost. S jedním takovým se utkal Herakles na Krétě. Zabít ho pak musel Théseus, když býk řádil na celé Attice.

Už tehdy na sebe zřejmě pratur a člověk, teritoriálně nároční tvorové, naráželi. A byly to střety násilné, oboustranně agresivní. Býk byl přece od pravěku lovnou zvěří. (Není příznačné, že potomek pratura dnes přežil jen tam, odkud pochází korida?)

Agrese je dílem situace. Především je zapotřebí dvou účastníků, z nichž nejméně jeden je bojovný. Což je situace, s níž nikdo nic nenadělá, dokud bude na Zemi existovat život, mnohost a svoboda. Dokud nějaký moderní etolog nenastrká všechny do klecí, nezaková do okovů, nespoutá řetězem, neupře živým tvorům právo na individualitu, právo bránit svůj život a svobodu, a to i za cenu bolesti a smrti. Bolest a smrt, nutný následek života, zakázat nedovede, ale mohl by zakázat život. Mohl by zakázat býky.

Býci a lidé prostě žijí na stejné planetě. Vyhýbat se jeden druhému a žít vedle sebe v míru jinak než za cenu ponižujícího a bolestného otroctví nemohou. Na to je býk moc divoký. Ploty, řetězy a okovy prosazované naším etologem, který chce ze světa sprovodit týrání, nejsou k ničemu. Jednak jsou sami nástrojem týrání. A pak: každý pozemek v Evropě někomu patří, ani Antarktida už není docela volná. Který stát, natož sedlák, je tak bohatý, aby mohl obehnat tisíce hektarů pozemků šetrnými ostnatými dráty (existují takové?) a bezbolestnými elektrickými ohradníky (máme je?), neprostupnými ocelovými konstrukcemi (je to spolehlivé?)… a dát takto opatřené nedozírné lány půdy býkům? Z čeho by to všechno zaplatil? A z čeho udržoval? Z čeho by žil? A kam by měl jít? Na Mars?

Anebo mají jít na Mars býci? Řešení je koridu zakázat, arénní skot naráz a humánní cestou vyhubit, včetně kravek a telat, která nikdy koridu nepoznala, a postavit na jejich loukách velkokapacitní a bezpečné koncentrační tábory pro "něco ke konzumaci" - takhle etolog mluví o živých tvorech.

O právu člověka rozumně "udržovat stavy" veškeré zvěře, tj. střílet zvířata ze zálohy, asi etolog nepochybuje. Medvědy, vlky, slony, lišky, jeleny, srnce, zajíce… ti všichni jsou dnes konkurentem člověka v boji o životní prostor. Proto je etické i etologické štvát je smečkou psů a pak je třeba nechat postřelené a nedohledané několik hodin chcípat v křoví. To je ovšem jen nehoda, ne cíl lovu. Právě tak je jen nehoda, když býk při koridě trpí, ne její cíl.

K tvorům, jimž etolog právo bojovat o život a o svou svobodu upřel, zlomil jejich vůli a vzal jim naději, že mohou vyhrát, se etolog šetrně nechová. Bolesti je nezbavuje, jen sám sebe zbaběle chrání před nebezpečím. Proč by měl mít arénní býk, říká si nejspíš ten etolog, nějaká privilegia? Proč bychom se měli chovat šetrněji k němu samotnému, k jeho přirozenosti, potřebám, přirozenému prostředí? V čemž jsou Španělé příkladní. Jen v Madridu je býkům vyhrazena divočina o dvacetinásobku rozlohy Boubínského pralesa. Vyhubit býky a v souladu s nejmodernějšími etologickými a ekologickými výdobytky postavit jatka něčeho méně nebezpečného a výnosnějšího! A divočinu přeměnit v lány řepky olejky - to je přece báječně vědecké a evropské, ne?

Skot byl dávno domestikován a pratur ve své archaické podobě vyhuben. I domestikovaný samec tura domácího ale občas někoho zabije. Když selžou ty ploty, klece, řetězy, okovy a jiné "neútrpné" prostředky eto-chovu. Domácí býci zabíjejí lidi přes veškerou snahu vyšlechtit je ke krotkosti. Vodí se proto na železné tyči zakované do nosu. Je to prý podle humánních a civilizovaných chovatelů, kteří nezabíjejí svobodné býky zepředu mečem, ale spoutané ze zálohy, jedno z mála míst, které býka doopravdy bolí. To etologovi nevadí, protože masný býk je podle něj pouhé "něco", výrobek ke konzumaci. Jak vysoká je "neútrpnost" železné tyče v nose "něčeho ke konzumaci" z hlediska etologie? Etologu, má "něco ke konzumaci" vůbec ještě nos?

Arénní býk byl ze své přirozenosti agresivní až hrůza už před tisíciletími jako pratur, kdy se ještě o selektivním chovu nevědělo nic, a tuto vlastnost si uchoval jako všichni tuři včetně tura domácího, ale v nejčistší podobě a nezředěné intenzitě. Také díky chovatelům, kteří chtějí arénního býka takového, jaký je, nechtějí ho domestikovat, ochočit a přikovat za nos ke žlabu, aby ho mohli "rozumně", tj. bez nebezpečí, zavraždit. (Etologu, "vyselektovat šlechtěním" nic neznamená, zřejmě máte na mysli "vyšlechtit selektivním chovem", ne?)

Existuje-li věda, která tvrdí, že býk je stejně málo bojovný jako zajíc, která vymýšlí pro živé svobodné tvory "fyzikální vzorce" a nutí je, aby se chovali podle nich "jako čísla" nejen bez ohledu na jejich individuální vlastnosti, ale dokonce jako na čísla přenáší "fyzikální vzorce" z jednoho druhu na jiný, pak to doopravdy PAVĚDA JE. Doufám, že ne, že je to tak jen v podání našeho etologa. Zajíc, pocítí-li ohrožení, bude prchat, býk ve stejné situaci bude bojovat. Proto mu říkáme bojovný. Vzorec nevzorec.

Že existuje hra, to žádní etologové nepopírají. Provozují ji mláďata a jejím cílem je osvojit si dovednosti, které v dospělosti uplatní. A provozují ji radostně - jinak by ji neprovozovali. (Radostně, etologu, ne pohlavně vzrušení, co to plácáte? To by bylo u jedince mužského pohlaví - samec se mu říká - vidět, víte? U samce dochází při pohlavním vzrušení k jisté velmi dobře viditelné a tudíž prokazatelné fyziologické reakci, jíž se říká erekce. To jste nevěděl?) Mláďata provozují hru radostně: zajíček hopká, skáče, metá kozelce, telátko trká, šťouchá, ohání se rohy. Cílem prvého je naučit se prchat, cílem druhého naučit se bojovat. Aby jim Pán Bůh, Matka Příroda nebo pro mne za mne Charles Darwin dali chuť učit se, provedli to moudře: dali jim radost ze hry. Zajíc se učí nebýt zabit a býk se učí zabíjet. Oba to mohou potřebovat. Býk není ve stádě ani na Zemi sám. Přes veškeré nebezpečí a bolest, kterou to přinese tomu, koho potká, i jemu samotnému, doufám, že to tak ještě dlouho zůstane. Protože i mně se líbí býk takový, jaký je. A budu doufat, že nepotká mne.

Na přirozenosti býka, na jeho vrozených vlastnostech a na jeho potřebě a schopnosti tyto vlastnosti v přirozených podmínkách na volnosti rozvíjet a upevňovat, je založen chov arénního tura i celá korida. Právě proto je chován na volnosti a v přirozených podmínkách. Cílem chovu je totiž nikoli měnit býkovy přirozené vlastnosti, ale zachovat je. Těmi vlastnostmi jsou ve srovnání s turem domácím neuvěřitelná pružnost a mrštnost, rychlost (srovnatelná na krátkou vzdálenost s rychlostí dostihového koně), síla, houževnatost a bojovnost, a také inteligence a učenlivost. To by v maštali nešlo, svoboda je tu podmínkou. Etologův masný výrobek, "něco", ovšem žádnou svobodu nepotřebuje, "něco" nepotřebuje být pružné, mrštné, rychlé, ani inteligentní.

Arénní býk není masný výrobek. Že se sní, to mu nebere nic na důstojnosti. Je dobře, mohl-li důstojně žít a zemřít. Jsem přesvědčen, že šťastný a svobodný život je mnohem víc, než bezbolestné otroctví, přičemž v případě domácích zvířat zdaleka není bezbolestné. Etolog to tvrdí, ale je to nesmysl. Jsem přesvědčen, že svobodný a šťastný život je něco, co stojí za úsilí, byť za cenu bolesti, co stojí za riziko, boj a třeba i smrt.

Etolog riziko odmítá, má rád jistotu. Lidi, kteří jsou schopní vystavit se riziku z jiných důvodů, než jaké uzná za rozumné, odsuzuje jako neužitečné. Za rozumný důvod rozhodně nepovažuje tvorbu krásy a nenahraditelný estetický zážitek pro řádově deset milionů diváků ročně jen ve Španělsku (korida se ještě pořádá ve Francii, kde ji federální zákon chrání jako národní kulturní památku, a v sedmi španělsky mluvících zemích Latinské Ameriky, takže celkové číslo bude o hodně vyšší). Čímž si skoro vědecky ospravedlnil zbabělost.

…a obhajuje otroctví - údajně bezbolestné. Podívejme se, co to vlastně obhajuje: brojlery zbavené pohlaví a znehybněné v klecích, krmené granulemi a hormony, koule masa, které když vypustíte, neumějí ani chodit a zdravé kvočny se jich bojí; kachny, jimž se zaživa stříhá poslední článek křídla, aby neuletěly, nikoli jen peroutka, ta by brzy dorostla; husy nacpávané násilím "šiškami", aby "něco" - už ne živý tvor, ale "něco" - bylo tučnější;

…roštový chov hovězího dobytka, báječný vynález: chodit mezi býky, i mezi ty domestikované, aby se jim dalo vykydat, je nebezpečné, a tak se vymyslelo, že budou stát na roštu, jímž bude hnůj propadávat jinam a bude se rovnou transportovat, kam patří. Je to prý i v zájmu snížení emisí skleníkových plynů, takže je to také ekologické a supervědecké. Víte, co se stane, když se zvířeti zasekne v tom báječném roštu kopyto? Slyšel jsem o případu, kdy "kus" řetězem zapřáhli za traktor a vytáhli ho - nohu mu ovšem utrhli. Jistě, to je jen nehoda, ne cíl chovu. Stejně tak je jen nehoda, nikoli cíl, pokud býk při koridě trpí.

…železný kruh v nose masného býka přikovaného celoživotně ke žlabu malochovatele. Ale co má ten dobrý člověk dělat jiného, nechat životu nebezpečné zvíře loudat se po dvoře? A tak to řeší vědecky, jak doporučuje etolog. Vyhýbá se riziku a používá železo v jiné formě než v podobě meče. To všechno jsem mnohokrát viděl na vlastní oči, to není z žádné teoretické stati. To všechno jsou FAKTA.

Také takhle vypadá to "neútrpné", bezbolestné a humánní otroctví zvířat, které etolog považuje za mravně nenapadnutelné, protože ve své bohorovnosti předem řekl, kdo je "tvor" a kdo je "něco". Jsem rád, že nejsem také takový etolog.

Kdežto nechat arénního býka dožít se na svobodě pěti let a pak ho během patnácti minut zabít ranou mečem do srdce - ach, jaké to uprtení, fňuky fňuk, bů bů bů. Slyšíte správně. To "utrpení" trvá po pětiletém svobodném životě patnáct minut. Přičemž podle mého DOJMU to zase takové utrpení není, protože nikdo nezlomil býkovu vůli bojovat o život, nevzal mu naději, že bojuje boj, který může vyhrát. Největší utrpení je podle mého vzít tvorovi vůli a naději. Ne nekomplikovaná bodná rána ostrým předmětem do svaloviny. Takových každý utrží za život nepočítaně a vědu z toho nedělá. Leda úplný zbabělec.

Pokud jde o mne, raději zemřu později jako svobodný tvor, třeba za cenu chvilkové bolesti, než dřív jako otrok, jemuž vzali vůli o svobodný život usilovat, a naději, že jej může dosáhnout. To je NÁZOR, řekl bych. A nikterak patetický. Svobody si užívám, i té relativní na této Zemi, a chce se mi umřít raději později, než dřív, tedy pokud si mohu vybrat a dokud si uchovám víru, že můj život stojí za to žít. A pět let je prostě a jednoduše pětkrát víc než rok, to uzná každý, a to už by za nějaké to píchnutí mohlo stát. Kdyby býci mohli mluvit, co by si asi vybrali oni sami? Pětiletou svobodu a smrt v patnáctiminutovém boji, na nějž se ostatně ve svých hrách připravovali už jako telátka, nebo nezvratné uvěznění na dobu necelého roku a smrt kladivem, patronou, elektřinou, vykrvením, spoutaní a při plném vědomí… (Tím posledním způsobem je zabíjen hovězí dobytek pro židovskou košer a muslimskou halal kuchyni - tj. na polovině planety. Proč etologové neprotestují?) Mám DOJEM, že každý, kdo umí počítat od jedné do pěti kromě neléčitelně nešťastných sebevrahů, by volil stejně jako já. Pětkrát víc je pětkrát víc a basta.

Jenže pořád vycházím z NÁZORU, že živý tvor není "něco", ale že je to živý tvor, s nímž jsme si v právech rovni, někdo, kdo má svou vůli, kterou mu nesmím brát, dokud mi není nebezpečná, kdo touží po svobodě stejně jako já, což mu nesmím vymlouvat, kdo má stejně jako já právo bojovat o ni. Ten názor zjevně etolog nesdílí. Otroctví druhého ve jménu vlastního bezpečí a plného žaludku je pro něj zjevně vyšší hodnota, než svoboda druhého - konec konců prostě svoboda. Pryč s ní, jenom komplikuje fyzikální vzorce!

Neříkám to tu tak podrobně proto, abych poukazováním jinam obhajoval koridu. Podle mého obhajovat nepotřebuje. Není zdaleka tak mravně pochybená, jak tvrdí nějaký pán tvorstva, který živého býka nejspíš nikdy neviděl a nikdy neuvidí, aby nepodpořil něco, co vůbec nezná, nějaký obhájce bezpečného otroctví - bezpečného hlavně pro něho. Korida se obhájí sama, naštěstí jsou miliony lidí, kteří arénního býka obdivují a milují takového, jaký je, a domestikovat - aby ho mohli bez nebezpečí vraždit - ho nechtějí. Váží si jeho i své svobody a budou se na něj chodit dívat i bez etologa. Budou obdivovat ty, kteří jsou ochotní tu svobodu a důstojnou smrt v boji, který může vyhrát, býkovi dopřát, i za cenu bolesti a obrovského nebezpečí na obou stranách. Statečnost, i tu lehkomyslnou, staví nad zbabělé chytráctví.

Říkám to tu tak podrobně proto, abych ukázal, že etologovy závěry jsou sice jednoznačné a rázné a vědecké, ale unáhlené, bolestně neúplné a zavádějící.

Moje argumentace je velmi prostá: Dnes je známo, že zabíjení zvířat a konzumace masa není otázkou přežití člověka. Člověk přežije i pojídáním polévky z trávy a žaludů, které najde v lese. Maso jíme hlavně proto, že nám chutná. Je-li mravně v pořádku zabíjet zvířata, abychom si způsobovali chuťový požitek, pak je stejně mravné zabíjet, abychom si způsobili zážitek estetický. Pohled na koridu jej bezpochyby způsobuje, a to zážitek mimořádně emotivně silný. Pro mne je to nejkrásnější a nejemotivnější divadlo, jaké znám. Nutriční hodnota zabitého zvířete nepřijde nazmar tak či onak a tím ani jedno, ani druhé zabití není samoúčelné.

Otázka co bylo dřív - zda lov býků a jejich zabíjení jen a jen na žír anebo zabíjení býků na žír způsobem tak důstojným a esteticky působivým, že za pohled na to lze vybírat peníze, což se v koridě děje, je otázka - zlobte se nebo ne - pitomá. Tur je lovnou zvěří nejméně pár desítek tisíc let, což ví i malé dítě, přinejmenším to, které četlo Lovce mamutů. Výmluvnými důkazy jsou jeskynní galerie například v jeskyni Altamira u města Santander ve španělských Saturiích, nebo v jeskyni Lescaux v jižní Francii. (Nejkrásnější jeskynní galerie s malbami divokých býků se dochovaly tam, kde žijí potomci praturů a kde je dnes korida domovem. Je všechno jenom náhoda?) Kdežto korida je stará teprve tři sta let. Tak co asi bylo dřív? Ano, korida je ritualizovaná porážka divokého býka na žír mimořádně nebezpečným, esteticky působivým a důstojným způsobem. Důstojnost toho okamžiku spočívá v tom, že je zabito (a snědeno) zvíře, jemuž jsme neupřeli jeho osobnost, přirozenost a právo bránit se a vybojovat si svobodu; že k němu matador přistupuje jako k partnerovi, aby s jeho pomocí vytvořil něco krásného, než ho zabije, a ne jako k "něčemu". Ale prioritní účel zabíjení turů vždy bylo získat obživu, všechno ostatní je "nadstavba", abych tak řekl zastaralým slovníkem.

Zabitý býk se sní. Domácí i arénní. V minulosti se maso zabitých arénních býků rozdávalo chudině - vlastně to udělal matador, který býka zabil. Pokud to provedl čestně a důstojně, býk mu připadl a on si z něj nechal symbolickou část a zbytek věnoval potřebným. Pozůstatkem tohoto zvyku je udělování trofejí - uší a oháněk zabitých býků - těm matadorům, kteří předvedli něco doopravdy krásného a udělali to podle pravidel, která zakazují býka zbytečně trýznit.

Dnes je maso arénního býka luxus a každý si ho dovolit nemůže, každý divák koridy tedy nemusel nutně arénního býka ochutnat. Nejlepší kusy masa jdou přímo z arénního řeznictví do nóbl restaurací, zbytek do řeznických krámů. Na vratech arénního řeznictví v Alicante jsem viděl ceduli, na níž bylo napsáno, kdy a u kterého řezníka bude maso z toho kterého býka k mání. Identifikace je snadná, býci mají jména - arénní býk není bezejmenný "jateční kus" - a člověk si může jít koupit kousek toho, který se mu nejvíce líbil. Ale je to určitý luxus, takže to není pro každého.

Já arénního býka jedl, tedy ne celého, ale guláš z jeho masa. Je to dobré maso, neobsahuje žádné jedy ze stresu jako maso traumatizovaných jatečních zvířat, které se musí nechat nejprve uzrát, aby se jedy přeměnily v něco jedlého, ani jako maso uštvaného jelena. Arénního býka můžete jíst ještě ten večer, co byl zabit. Z čehož soudím, že nebyl uštván ani popraven. Guláš mi uvařila sestra k obědu při Ferii del Pilar v Zaragoze v roce 2008 z býka zabitého vpředvečer onoho oběda v koridě s Enriquem Poncem a Sebastiánem Castellou a od normálního hovězího guláše se lišil jako kančí od vepřového. Tohle všechno říkám velmi lidově, potravinářské technologie jsem nestudoval a nevím přesně, která kyselina se ve svalovině mění v jakou a proč, ale pro kdejakého etologa bude jistě hračka někde to nastudovat a případně mě poopravit nebo doplnit.



Býk nemá důvod člověka napadat, ale čas od času to dělá i v těch situacích, kdy mu je poskytnuto nekonečné množství možností prchnout. Jako druh to dělá nejméně od antiky dodnes a jako jedinec od telátka do smrti.

On si totiž býk často myslí, že důvod má. Arénní býk, přímý potomek pratura, je neuvěřitelně teritoriální. Za ohrožení svého teritoria považuje cokoli, co se v jeho dohledu pohne. A zpravidla na to útočí. Je to prokazatelné.

Teď zase nějaká FAKTA: Jsou výjimky. býk zpravidla nezaútočí, když je celé stádo pohromadě a vetřelec se od něj drží v bezpečné vzdálenosti. Do jeho blízkosti se ostatně málokdo odváží, v přírodě arénní skot nemá soupeře a hlídací psi spoléhají na svou rychlost (ale už jsem také viděl, jak býk hlídacího psa zabil). Jsou-li pohromadě a držíte se dál, jsou býci klidní a sebevědomí. Ale jakmile se vetřelec přiblíží přespříliš, anebo se dá stádo do pohybu, je víc než pravděpodobné, že jeden kus se buď záměrně oddělí, nebo opozdí, zatoulá, ocitne na okraji stáda příliš daleko od jeho jádra… a nastávají potíže. Aby se tomu předešlo, používají se při přesunech - zcela šetrných, býka se nikdo nesmi dotknout - cvičení voli. Ti mají za úkol držet býky pohromadě, skoro jako ovčáčtí psi. Viděl jsem také arénního býka, který se přátelil se psem, viděl jsem bažanta, který hnízdil uprostřed stáda a skot ho nechal na pokoji, kravku, která přijala za svého osiřelého koloucha, a viděl jsem i ganadera, za nímž chovný býk chodil jako pes - jen za ním, všem ostatním zůstával smrtelně nebezpečný. (A naopak: Právě včera jsem se díval, jak domácí kráva přijala za své odvržené týdenní tele arénního býka.) Ale taková přesdruhová tolerance nebo komunikace je něco velmi výjimečného - odborné pořady o tom vždy nadšeně informují takřka jako o zázraku a důkazu toho, že býk není vždycky zlý, jen bojovný.

Z teritoriality vyplývá agresivita arénního skotu. Ta se zkoumá při zkouškách dvouletých telat (to už jsou jejich domácí vrstevníci pouhou nevábnou vzpomínkou na hřbitově bifteků), které mají rozhodnout, zda z telete bude býk vhodný pro arénu. Jejich cílem je zjistit, zda býček bojovat chce, nebo ne. Jelikož je arénní býk považovaný za svobodného tvora, nikoli za "něco", má právo rozhodnout se sám a vybrat si. Má etolog ponětí, že něco takového existuje, a jak se to dělá?

Dělá se to zpravidla tak, že býčka honáci na koních odeženou od stáda a mimo jeho teritorium. Tomu teritoriu se říká querencia a je to jakýsi pomyslný býkův "domeček". Louka je přirozená querencia, jinou querencii si býk vytvořil v mysli, je to jakýsi pomyslný kruh nedotknutelnosti, v němž se cítí doma, v němž mu všechno patří a kam nikdo nesmí, jinak ho zabije. Tu si nosí s sebou a dočasně ji dokáže umístit kamkoli, kde si usmyslí, a opevnit se tam. V aréně je to vidět. Je to jedna z nejzajímavějších věcí na býčí povaze.

Ale jeho přirozenou querencií je louka, kde se narodil (arénní býci se rodí na volnosti, nikoli ve chlévech, jak už jistě tuší i málo pozorný etolog). Honáci z ní býčka dostanou pomocí dlouhých holí. Snaží se nepřiblížit se mu, aby mu tím nedali možnost učit se útočit na koně, v čemž by mohl najít zalíbení (proč, to nikdo neví, leda že bychom připustili, že je bojovný) a zkouška by pak byla bezcenná. Potom se jeden z honáků s koněm natočeným bokem k býkovi postaví býkovi na dohled a ostatní se vzdálí. Kdyby stál honák mezi ním a jeho přirozenou querencií, tj. rodnou loukou, zaútočil by každý býk - běžel by prostě chránit svou querencii a smetl by cokoli, co by mu stálo v cestě. Ale vtip je v tom, že honák se postaví směrem do volného pole. Býček má kolem sebe v úhlu 360 stupňů naprostou volnost, v jednom směru je jeho přirozená querencia, ve druhém jezdec.

Když býček prchne zpět do své querencie, rozhodl o svém osudu. "El buey," zvolá chovatel a znamená to "vůl". Nadále s ním bude zacházeno jako s kusem hovězího a skoncuje to s ním - jistě eticko-etologicky - řezník (s tím býčkem, ne s chovatelem). Bude prodán jako telecí. I tak si užil víc než dvojnásobně dlouhý život oproti masnému dobytčeti, a k tomu život v naprosté svobodě v divočině. Jelikož etolog nemá nic proti věznění živočicha k výrobě masa v zahnojených kotcích, soudím, že proti tomuhle nemá lautr vůbec nic.

Ale pro chovatele je to zklamání. Čeká na býčka, a takových je překvapivě mnoho, který si ze všech možných směrů vybere směr útoku proti jezdci a zaútočí. Ještě nemá vyhráno. Jezdec ho za trest dloubne holí s krátkým bodcem do vyhazovacího svalu a ganadero (chovatel) bedlivě sleduje, zda to býka od útoku odradí. Pokud ne a býček způsobenou bolest nevnímá a zaútočí znovu, ale maximálně dvakrát nebo třikrát, zvolá chovatel: "Toro!" Je to býk pro profesionální arénu. Vybojoval si další dva až tři roky na svobodě mezi svými bratry. Některý by dobrovolně útočil proti jezdci s bodcem znovu a znovu - stává se to. Ale chovatel má snahu býčka od dalších útoků odlákat, protože takový býček by se rychle naučil, jak koně ignorovat, vyrazit rohem jezdci kopí z ruky jako šermíř, sundat jezdce s koně a dostat se mu na kobylku. Říká se, že arénní býk se za dvacet minut naučí to, co se člověk učí celý život. Takový býček by byl pro profesionální arénu nepoužitelný. I pěšáci, kteří mají za úkol býčka odlákat, musí to udělat co nejrychleji a nejšetrněji, aby býček neprokoukl jejich trik s pláštěnkami a nestal se z něj vrah.

Proč, proboha, útočí, když se mu nabízí úplná volnost? Proč se nechová jako zajíc? Protože není bojovný? To abych se znovu učil česky.

Do chovu se nevrací. Arénní skot žije odděleně. Jedna stáda tvoří mladí býci, v jiných stádech žijí kravky s telaty. Spojují se jen na dobu říje. Někdy se některý dospělý býk rozhodne žít samotářsky. Takový je nebezpečný všem a všemu. Ale zpravidla se býček připojí ke stádu svých o málo starších strýčků, bratrů a bratranců. z nichž občas některého zle pochroumá nebo zabije. Nikdo ho k tomu neponouká, ale ani mu v tom nebrání. Je to důležité. Takhle se přirozeným způsobem učí používat rohy, což uplatní v aréně.

Ačkoli sám nejsem chovatelem býků, to, co tu o chovu býků vykládám, je syntéza mnoha a mnoha očitých a na sobě nezávislých svědectví, Španělů i cizinců. Tudíž to považuji za FAKTA. Věda, která fakta ignoruje, JE PAVĚDA, jako etologie v podání našeho etológa.

To, co Marie píše o útočnosti býků, je prostě pravda. Samozřejmě, útok vždycky vyplývá ze situace. Jako ze situace vyplývá cokoli na světě. "Vždyť láska měla podíl i na té smrti snad - kdybych se nenarodil, sotva bych asi pad - sotva bych asi žil," zpívá Jiří Suchý. I lidský život je dílo okolností. "Život je jen náhoda," říkají ještě lapidárněji Voskovec s Werichem. Kdyby tak šlo ty okolnosti měnit k naší libosti, kdybychom tak uměli ovládat náhodu podle fyzikálních vzorců… kdyby býkovi v cestě nestál dům s panem domácím na zápraží, nezabil by ho; kdyby kolem nejel povoz, nepřevrátil by jej a nepozabíjel by tažná zvířata a vozku; kdyby tam ta lokomotiva nebyla… jenže nastaly okolnosti - náhoda tomu chtěla… občas prostě narazí na jiného tvora, třeba člověka nebo nějaký jeho výdobytek. Třeba lokomotivu. A pak velmi často osvědčí svou bojovnost a zaútočí. Bude se to dít tak dlouho, dokud se na Zemi bude potulovat více než jeden svobodný jedinec. Nelze totiž předpokládat, že náhodná interakce už pouhých dvou organismů musí být vždy nutně a výlučně přátelská (ať taky řeknu něco pseudovědeckého…) Doufám, že to bude ještě hodně dlouho, i když to občas bolí, a můžu se jen modlit, že to nebudu já, koho to bude bolet nejvíc, ale přesto nechci poslat za mříže a zakovat do želez všechno, co by mi mohlo být nebezpečné (nebo lézt na nervy - jako etológovi korida…)

Ta událost s lokomotivou měla desítky, ne-li stovky svědků. Příhodu zaznamenal jako první Nešpaněl český lékař, překladatel, literát a cestovatel Pavel Durdík v roce 1894. Durdík byl významný rusista a dopisoval si se Lvem Tolstým. Je pravděpodobné, že jej inspiroval k jeho myšlence o nenásilí - prý mu přeložil Chelčického. Přesto se mu korida moc líbila. Ať se o chování arénních býků dozvíte také něco z úctyhodnějšího zdroje, než jsem já:

"…ještě také nyní může cestujícím po železnici ve Španělsku přihoditi se dobrodružství, ovšem ne často - že se totiž setkají s býky. Takové setkání není nikomu milé. Bylo posledního července minulého roku, když španělský vlak na trati z Madridu do Lisabonu mezi stanicemi Mirabel a Caňaveral, poblíž portugalské hranice, měl takovou zvláštní nehodu. Strojvedoucí, zahýbaje z prvé zmíněné stanice do roviny, spozoroval, že dráha jest obsazena stádem býků, jež se tu octlo bez hlídače. Strojvedoucí zahvízdnul parní píšťalou tak silně, že polekaná zvířata se rozprchla. Pouze jeden býk, silnější a horkokrevnější ostatních, rozběhl se proti přijíždějící železné obludě se schýlenými rohy, avšak byl v okamžiku přejet a strojem roztrhán na tisíc kusů, na padrť. Kusy zvířecího těla zapletly se do stroje a do jeho kol, takže vlak div se nevyšinul s kolejí. Železniční zřízenci požádali pasažíry, aby jim pomohli stroj očistiti a uvolniti. Mezi touto prací býčí stádo, které se bylo rozptýlilo, opět se shluklo a jsouc podrážděno nezvyklým hlukem a čichajíc krev rozdrceného kamaráda, zdaleka běželo úprkem a vztekle na pracující lidi se vrhlo. Ti ustoupili rychle do vozů a tam se zatarasili. Byli nyní obléháni od býků. Když minulo první leknutí, četníci (několik jich provází ve Španělsku každý vlak k vůli lupičům) jali se pomýšleti na odpor. Nepřítel bombardován byl velkými kameny, jejichž hromady se táhly podél trati, ale to málo vydalo. Zápas trval dvě hodiny. Konečně když nastala noc, rohatí oblehatelé sami klidně odtáhli. Tu teprve bylo lze očistiti lokomotivu a jakž takž dáti se na cestu."

Nu ano, "dělá to situace, v níž se ocitá…" Ocitl se tváří v tvář městu před tisíci let, lokomotivě na konci předminulého století. Prostě samé špatné situace, a v takových situacích se bude tak či onak občas ocitat, dokud nevyhyne buď on, nebo člověk. Ale co s tím chce etolog dělat? Nebezpečí pro ty, kteří se mu nechtějí dobrovolně vystavovat, i pro býky, lze jen snižovat, nikoli absolutně odstranit. Dva divoké tury do lepších ZOO za "rozumné ploty a řetězy" a zbytek vybít, aby netrpěl? (Hezký protimluv, že?) Podstata by se tím beztak nezměnila. Býk, pokud by zůstal takový, jaký je, zůstal by ne zlý, ale bojovný. Ploty a řetězy nejsou stoprocentně spolehlivé, za býkem musí ošetřovatelé, lékaři... Chov býka v zajetí by byl pořád dost nebezpečný, protože býk je, jaký je. Jistě by měl znovu příležitost osvědčit to, čemu čeština říká bojovnost, a znovu by nejspíš bolest a smrt způsoboval a v boji přijímal. Vždyť s turem domácím se to zkusilo a nezabránilo se ničemu, jen počet mrtvých lidí je nižší.

Dosáhlo by se jen toho, že býk už by nebyl svobodný, nevznikalo by při tom nic krásného, zato spousta trápení, a přibyl by jeden ohrožený druh. Byli by ochránci zvířat a etologové spokojení? Není to polovičaté? Nebylo by lepší býka chránit před ním samotným a vyhubit ho úplně? S jeho předkem praturem jsme to tak provedli, aby nemohl zabíjet on nás, teď bychom to mohli otočit: zabijme je, abychom je nemohli zabíjet. Nějak etologicky, ovšem... Na smrt by mohli čekat na roštech v kravínech a ochráncům zvířat bychom mohli tvrdit, že jsou to sprchy.

Etologovy výroky znějí pěkně a rádoby učeně, ale nejsou nic jiného, než ukázkou polopravd. Zdánlivá pseudovědecká starost o býka ve skutečnosti směřuje k jeho zkáze: v lepším případě k převýchově, přetvoření v nesvobodné položivé "něco", jež nelze ani zavraždit, protože "to" nemá právo na život, vůli a naději, lze to jen "neútrpně"… zbavit zbytků života, nebo co vlastně ještě můžeme takovému "něčemu" vzít. V horším případě ke konečnému řešení býčí otázky. Co může být "pudovou diagnózou" pro takový postoj? (Jaký to termín, skoro jako "vyselektování šlechtěním".) Nehraje v tom roli sobectví, totiž neúcta ke svobodě druhého (že je jiného druhu, na věci nic nemění)? A zbabělost kombinovaná se závistí vůči těm, kteří zbabělí nejsou? ("…já jako rozumný člověk bych před býka nevlezl a kdo to dělá, je 'sociálně neužitečný'…")



Přeji hezký den

Václav Rákos

novinář, nakladatel, malíř, muzikant a chovatel zvířectva všeho druhu

Ernest Hemingway - Neporažený

14. dubna 2012 v 18:35 | RS |  Zpravodajství
Neporažený
Stejnojmenná povídka dala jméno souboru textů, z nichž mnohé jsou publikovány v češtině poprvé a jež spojuje téma: Španělsko, býčí zápasy a býci. A snad ještě více ústřední myšlenka Hemingwayovy tvorby: "Člověka lze zničit, ale ne porazit." Sbírka vůbec poprvé klade vedle sebe Hemingwayovy texty žurnalistické a beletristické. Překvapí tím, jak blízko k sobě mají. Hemingway novinář nepřestává být vtipným a dynamickým vypravěčem, jenž naplňuje reportáže poutavými mikropříběhy, Hemingway spisovatel si uchovává tolikrát marně napodobovaný "objektivní" styl bystrého, střízlivého a zdánlivě nezúčastněného reportéra. Čtenářská obec dostává poprvé možnost sledovat genezi a inspirační zdroje některých jeho děl o jedné z nejzáhadnějších tradic: o španělské koridě, pro mnohé kruté krvavé podívané, pro jiné úchvatné umělecké formě naplněné poetickou symbolikou; o rituálu, jenž byl Hemingwayovi - spisovateli i novináři - něčím víc, než jen atraktivní záminkou k tvorbě, metaforou boje o přežití, byť i tou bezpochyby byl. Sledovat jej očima jednoho z největších spisovatelů XX. století přináší nesrovnatelný zážitek. Knihu ilustruje na půl sta dobových, v Čechách rovněž poprvé publikovaných, fotografií zachycujících Hemingwayem popsané děje i konkrétní hrdiny.


O další Hemingwayově knize o koridě, Nebezpečném létu, si můžete přečíst v článku Poslední Hemingwayovo dílo poprvé česky.